Příběh dítěte

Alice přišla do specializovaného azylového domu Magdalenium s matkou jako šestnáctiletá. Otec matku psychicky i fyzicky týral. Když se otcova zloba obrátila i proti dceři, sebrala matka odvahu a obrátila se na naši organizaci. Získala u nás bydlení a trvalou podporu odborníků.

Alice byla velmi tiché a stydlivé děvče. Od matky jsme se dozvěděli, že dcera nebyla nikdy příliš hovorná. Neuměla navázat komunikaci s cizími lidmi, třeba v obchodě, ale ani s vrstevníky. V původní škole neměla téměř žádné přátele. V nové škole, kam nastoupila po útěku od otce, si přátele také nenašla. Na svůj věk se děvče projevovalo dětinsky. Její chování odpovídalo chování malého dítěte. Jevila zájem o plyšové hračky, bezdůvodně se chichotala, kdykoliv se jí někdo na něco zeptal, schovávala si obličej do dlaní a nebyla schopná zodpovědět ani jednoduchou otázku. Zájem jiných lidí o ni samotnou v Alici vyvolával stud, který nebyla schopná překonat. Místo odpovědi se často jen dívala do země a krčila rameny, nedokázala říct celou větu, podívat se druhému do očí.

Alice měla problém se školní docházkou. Bála se chodit do školy, nechtěla mluvit před třídou. Její školní prospěch byl špatný, protože měla strach ve třídě zvednout ruku a zeptat se učitelky na to, čemu nerozumí. Přestávky trávila většinou sama v lavici. Po vyučování šla hned domů, kde se zavřela v pokoji. Alice neměla žádné zájmy, nenavštěvovala kroužky, kde by mohla navázat přátelské vztahy. Volný čas trávila jen s matkou nebo sama v pokoji.

Stres ze školy v kombinaci s blížícími se soudy, které měly řešit svěření Alice do péče matky, stav ještě zhoršil. Kromě psychických problémů se objevily i závažné fyzické projevy – ztráta váhy a noční zvracení. Dětská psycholožka okamžitě zareagovala a doporučila hospitalizaci, kde se podařilo dívčin stav opět stabilizovat. Sociální pracovnice pomohly matce zlepšit komunikaci s učiteli. Škola vyšla Alici velmi vstříc. Mohla dokončit klasifikaci pro ni méně zatěžujícím způsobem, mimo jiné místo ústního zkoušení před třídou absolvovala písemný test a individuální zkoušení.

V azylovém domě se Alice zapojila do kurzů canisterapie a arteterapie a pokračovala v práci s dětskou psycholožku. Stav děvčete se pod dohledem odborníků začal den ode dne zlepšovat. Změny byly znát při komunikaci s okolím. Pozitivní proměna nastala i ve vnímání sebe samé. Po zhruba půl roce začalo děvče zdravit pracovníky azylového domu, což bylo do té doby nepředstavitelné. Ve snaze být užitečná byla Alice schopna nabídnout pomoc s úklidem nebo jinými jednoduchými úkoly. Při komunikaci zvládla udržet oční kontakt, odpovědět na otázky, a dokonce je sama pokládat. Začala se zajímat o druhé. Ptát se na jejich koníčky a zájmy. U Alice se projevil zájem o módu, o to, jak jí sluší oblečení. Koníčkem se jí stala výtvarná činnost a techniky. Vlastními výrobky pak obdarovávala okolí. Výrazně se zlepšil její prospěch. Díky pomoci sponzorů mohla dokonce absolvovat dosud nemyslitelné – dětský tábor. Odjezd sice provázely obavy, o to větší radost pak měla z nových zážitků a nabyté samostatnosti.

Od matčina telefonátu do organizace Magdalenium a nástupu do azylového domu uplynulo pět let. V současnosti žije Alice s matkou v pronajatém bytě. Z bázlivé, smutné a samotářské dívky se stala usměvavá, přátelská, a zdá se i spokojená mladá žena. Plánuje budoucnost a přemýšlí, jak by chtěla žít. Díky odborné psychologické pomoci a arteterapii nabyla Alice sebevědomí, objevila své přednosti a dovednosti. Bezpečné zázemí azylového domu a kvalitní a komplexní služby jí umožnily, aby překonala stav způsobený dlouholetým pobytem v násilném prostředí. Alice má před sebou dlouhou cestu, než se jí podaří traumatické zážitky z dětství plně kompenzovat. S pracovníky organizace má za uplynulé roky vytvořený důvěrný vztah. V jejím životě jsou jí odborníci organizace i nadále k dispozici. Vzhledem k dosažené psychické stabilitě mohou ale kontakty probíhat v pozvolnějším nastavení.