Příběh paní Marcely

Primární rodina:

Petr dle Marcely pochází ze silně věřící katolické rodiny, kde je násilí na denním pořádku. Oba rodiče žijí. Rodina bydlí v sousední vesnici a Marcela je pravidelně navštěvovala. Petrův otec se chová násilně zejména po požití alkoholu. Poté se chová silně majetnicky, Petrovu matku ponižuje a bije ji. V době, kdy Petr bydlel u rodičů, byl cílem otcovy agrese i on a jeho mladší bratr.

Vztah agresora k dětem:

Podle Marcely Petr dříve v dobách opilosti nevyhledával děti jako primární vybití své agrese. Když se ale děti "přichomítly do míst rodinné hádky" agresor jim začal nadávat, občas dostaly i pohlavek. Když Marcela dostala nějaký z úkolů "určených k její nápravě", musely jí děti někdy pomáhat. Někdy, když děti chtěly někam odejít (třeba na návštěvu ke kamarádům), musely i ony plnit řadu potupných úkolů.

Kromě těchto úkolů se Petr na výchově dětí nijak systematicky nepodílel, neučil se s nimi do školy, nechodil s nimi k doktorovi a nijak o ně neprojevoval žádný větší zájem. Výchova dětí plně spočívala na Marcele. Jedním z hlavních "úkolů" bylo, aby ho ani ona ani děti nevyrušovaly.

V posledních osmi letech začal Petr obracet svoji agresi i přímo vůči dětem. Nejstarší dcera Agáta odešla studovat vysokou školu do Prahy. Petr jí telefonicky vyhrožoval, že jí zabije a když přijela domů, čekala jí spousta potupných úkolů, kterými si musela zajistit finanční prostředky na cestu zpět do školy apod. Nejstarší Agáta i prostřední syn se již osamostatnily a nebydlí u rodičů.

Vztah Marcely a Petra, popis domácího násilí:

Se svým o tři roky starším manželem Petrem se Marcela seznámila v 21 letech. V té době již dva roky pracovala jako administrativní pracovnice v malé firmě v nedalekém městě a dálkově studovala vysokou školu. Petr právě dokončil zdárně studium vysoké školy a začal pracovat. Přibližně po roce známosti se vzali. Marcele se v té době Petr jevil jako tichý, spíše uzavřený, příjemný mladý muž.

Bydleli v rodinném domku na vesnici  společně s Marcelinou matkou. Marcelina matka se po půl roce odstěhovala ke své sestře do nedaleké vesnice. Přibližně dva roky poté zemřela a Marcela po ní zdědila dům, ve kterém až donedávna s Petrem žila. Z počátku, dle Marcely, probíhalo soužití harmonicky. Docházelo sice k drobným hádkám, zejména z důvodu Petrovi silné žárlivosti na veškeré muže v Marcelině okolí, ale Petr své nepřiměřené chování omlouval "nesmírnou láskou", kterou k Marcele cítí. Po jednom firemním večírku asi po roce manželství, kdy Petr přišel značně posilněn alkoholem, došlo k prvnímu fyzickému útoku. Marcela po tomhle incidentu uvažovala, že by od Petra odešla. Petr se jí omlouval, odprošoval ji a sliboval, že to již vícekrát neudělá. Za Petra se nakonec přimluvila i Marcelina matka. Řekla Marcela, že nějaká ta drobná potyčka k manželství patří a že Petr ji má moc rád a že jinak je moc šikovný a pracovitý. Marcela se nakonec nechala obměkčit a od Petra neodešla. Na nějakou dobu  násilí ustoupilo, ale poté Petr opět začal se žárlivými scénami, Marcelu nadměrně kontroloval, dělal jí "namátkové kontroly" v práci, často jí telefonoval. Když se Marcela zdržela v práci nebo cestou z ní, Petr doma udělal "žárlivou scénu". K fyzickým útoků zatím nedocházelo.

Po té, co Marcela  otěhotněla a zejména na mateřské dovolené se násilí začalo stupňovat. Petr občas konzumoval alkohol. Po konzumaci alkoholu se, dle Marcely, Petrovy útoky zintenzivňovaly. Pod vlivem alkoholu Petr napadal Marcelu i fyzicky, bil jí pěstmi, kopal jí, zamykal ji nebo ji v zimě v noci vyhodil v noční košili na ulici. Následující den se jí omlouval, prosil o odpuštění a sliboval, že už se to nebude nikdy opakovat. Marcela mu věřila, doufala, že se změní a že bude vše opět takové, jako když ho poznala. Následovalo období, kdy se Petr choval mile a pozorně, Marcela byla spokojená, věřila, že se její sen o klidném a spokojeném manželství vyplní.

Vše se ale opakovalo, Petr nejdříve dělal "žárlivé scény". Marcela se chtěla konfliktům vyhnout, a tak se začala omezovat, nechodila za kamarádkami, snažila se vyhovět veškerým Petrovým přáním. Petr začal Marcele vymýšlet "úkoly". Když ve dřezu nechala dva neumyté hrnky, dostala vynadáno, že je "nemožná špindíra" a že už týden neumyla nádobí. V rámci toho, že se jí Petr snažil pomoci aby z ní "udělal správnou hospodyni",  dostala Marcela za úkol kartáčkem na zuby vydrhnout celou kuchyň a koupelnu.

Takovýchto úkolů časem přibývalo. Když Marcela neplnila úkoly dle Petrových představ, následoval fyzický trest. Když jeden večer Marcela neuvařila teplou večeři, byla zbita. Následující večer uvařila teplou večeři, byla zbita, protože tentokrát Petr neměl na teplou večeři chuť. A tak se násilí ve vztahu opakovalo. Petr se už následně ani neomlouval, přestal se snažit být milý, nic nesliboval. Střídala se období relativního klidu a období vyhroceného násilí.

Marcela uvádí, že psychické násilí (ponižování a omezování) se v soužití objevovalo s různou intenzitou, ale státe. Fyzické útoky se objevovaly zejména v souvislosti s předchozí konzumací alkoholu ze strany Petra.

V době rozhovoru byly Marceliny city k Petrovi ambivalentní. Marcela stále miluje toho Petra, se kterým se seznámila, věří, že v Petrovi ještě někde je, ... ukryt hluboko pod slupkou násilníka, ale je.

Po třiceti letech manželství, když už děti dospěly a osamostatnily se, Marcela od Petra odešla a požádala o rozvod.

Sociální anamnéza:

Marcela pracovala jako administrativní pracovnice ve firmě v nedalekém městě. Momentálně je v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Po finanční stránce je tedy Marcela zajištěná.

Dům, ve kterém Marcela s Petrem žije, je Marcelin. Do ukončení rozvodového řízení ale Marcela nemá možnost, jak Petra z domu odstěhovat. Marcela dle svých dosavadních zkušeností ze společného soužití soudí, že po podání žádosti o rozvod by ve společné domácnosti s Petrem by bez vážné újmy na zdraví nepřežila. Rozhodla se proto z domu odejít.

Starší dvě děti již bydlí samostatně, ale jejich bytové možnosti nejsou takové, aby k nim mohla Marcela odejít. Marcela má bratra, bydlícího asi v padesát kilometrů vzdálené vesnici. Marcelin bratr se stejně jako Marcela bojí, že by ji zde Petr hledal a poté jí odvedl zpět. Marcela ví, že by zde, stejně jako u dětí, nebyla před Petrem v bezpečí.

Využití sociální sítě:

Vzhledem k dlouhodobé pracovní neschopnosti Marcele nevadí změna lokality pobytu. Dcera Agáta jí přes linku DONA a přes Poradnu pro ženy v tísni sehnala telefonní číslo na azylový dům pro ženy - oběti domácího násilí.

Marcela azylový dům kontaktovala a domluvila se ohledně pobytu. Azylový dům měl v té době naplněnu kapacitu. Tento azylový dům byl na celém území Moravy jediný, který ubytovává i ženy  bez dětí (malých dětí). Marcela se nechtěla stěhovat až na druhý konec republiky, kvůli komplikacím s dojezdem za lékaři.  Marcela byla nabídnuta i možnost, že by si našla podnájem a "ambulantně" docházela do poradny.

Marcela se se sociální pracovnicí azylového domu nakonec dohodla, že si připraví věci na odchod, Petrovi zatím nic říkat nebude a bude se chovat jako doposud a až se v azylovém zařízení uvolní místo, že může být okamžitě přijata. Rovněž společně sestavily krizový plán. Po čtrnácti dnech byla Marcela ubytována v azylovém domě.

Marcela se rozhodla, že i když má lékařské zprávy z napadení, nebude podávat na Petra trestní oznámení. Spolupráce s policií tedy nebyla nutná. Vzhledem k věku dětí Marcela nemusela řešit ani kontakty s Orgánem sociálně právní ochrany dětí.

Marcela situaci řešila pouze občansko–právní cestou. Azylový dům jí zprostředkoval právní zastoupení advokátem neziskové organizace AdvoCats for Women, který Marcele pomohl vyřešit její právní situaci. V azylovém domě Marcela využila zejména psychologického poradenství. Dlouhodobému násilí se Marcelině  psychice značně podepsalo.